Jak se stát nesmrtelným
Nesmrtelným se člověk stane, když se stane rodičem. A nejenom to, na omezenou dobu se taky stane BOŽSTVEM. Některé ženy, mají to štěstí, že se stanou i bohorodičky, které celá rodina obskakuje, protože porodily malé bohy. My, ostatní nejsme bohorodičky, ale titul nesmrtelného božstva je taky dobrý.
Nesmrtelným je rodič proto, že od chvíle co má dítě, stíává se neustále předmětem hovoru: nejdříve je to opěvovaný - můj drahý, krásný tatínek/maminka, můj úžasný tatínek*maminka, pak nastane kolem 12ti let obecnější pojem "naši", posléze dítě nazná, že rodič je trotl, fosil, ničemu nerozumí a v tomot duchu ho prezentuje široké komunitě svých kamarádů. V konečné fázi jej považuje za senilního, který zažil dinosoury a patřičně mu to dáva najevo. Zlom přichází když dítě dosáhne třicítky, to si sice stále myslí vše předchozí, ale už to nedává alepoň tak ostentativně najevo (trochu mě to utěšuje). A nakonec převládne pečovatelský komplex nad vetchým a téměř nesvéprávným rodičem. To byla první fáze nesmrtelnosti. Kromě toho, že již je jisté, že bude někde mít náhrobek (časem) a povinnost potomstva absolvovat dušičkovou turistiku povede k dalšímu používání vašeho jména zejména ve spojení - "Zase musíme jet tam na hroby, to bude peněz za benzín,nemohl by letos tam jet třeba tvůj strýc? A proč máte hroby všude po republice, kdo to má každý rok objíždět....! "
No a nakonec, nesmrtelnost je dána větou /několika větami tohoto typu:
A po kom si myslíš, že to dítě zdědilo ...(tu či onu nevhodnou vlastnost)? To tvůj otec/matka/děda... byli stejní, máte to v rodině! Následuje výčet negativních vlastností, událostí, rodinných pohrom až do sedmého kolena. Skutečně, jistota nesmrtelnosti. Zvláště pokud jste v období zamilovanosti si vykládali rodinné historky a smáli se jim společně, v manželství a rodičovství to bude vděčný zdoj a arzenál na střely do vlastních řad.
Nebo:
Podívej se, co mu tvoje matka koupila za čepici!!!! To mu v životě neobleču, mysleli by si, že jsme sociální případ a vybíráme popelnice!
No a božstvem, jste tak do těch 9 let svého potomka. To k vám vzhlíží se vší úctou a jste pro něj tím nejlepším, největším, tím co všechno dokáže a ničeho se nebojí. V kontextu sice následujících událostí ten jiskrný pocit božstva poněkud zešedne, ale myslím si, že i za těch pár let to stojí za to.
A hlavně, sice si o nás děti můžou myslet, že jsme neschopní a senilní, my si zase tiše o nich stále myslíme, že jsou nezodpovědní, neznalí světa a potřebují naši radu, a to až do smrti - jejich!